Mimořádně zajímavý případ popisují dnes Novinky.cz: opilí manželé se hádali, manžel udeřil manželku pěstí do obličeje a do břicha, manželka ho bodla do břicha.
Tučková bodnutí manžela nijak nepopírala, v odvolání se ale snažila soud přesvědčit, že šlo o nutnou sebeobranu. To se jí nepodařilo. „V daném případě se o nutnou obranu nejednalo,“ odmítl předseda senátu Jiří Lněnička odvolání Tučkové. Připomněl, že podobné incidenty nebyly ničím ojedinělým, a žena tak nemohla být překvapená, co se v tu chvíli odehrálo. „Nehrozilo jí takové nebezpečí, aby musela útok odvracet tak razantním způsobem, který zvolila,“ doplnil.
Jsem si jist, že toto ocení všechny týrané a mlácené ženy: když na bití pěstí jednou zvyknete, už to musíte vydržet a nesmíte se nějaké té ráně divit! Už chybí jen klasické "ženy mají nějakou tu facku vlastně rády" a "za to znásilnění si může sama, protože byla provokativně nalíčená".
Pevně doufám, že to je pouze produkt novinářského zkreslení a že reálný průběh procesu neodpovídal tomu, co naznačuje článek.
Zcela obecná poznámka k nutné obraně: obránce je zpravidla v o dost horší situaci než útočník. Útočník si zvolí čas i prostředky, kdežto obránce jedná vynuceně v časové tísni, s omezenými možnostmi a ve stresu. Tomu odpovídá i zákonná úprava.
Nutná obrana může být nepřiměřená, může být i zjevně nepřiměřená, teprve "zcela zjevně nepřiměřená" obrana není nutnou obranou (§ 29 odst. 2 trestního zákoníku). Extrémem je judikát, který uznal střelbu jako nutnou obranu proti házení kamení (což o to, on takový kámen vyrazí oko bez problémů).
Zajímavá je v tomto dvojkolejnost soudního uvažování. Když dá někdo jinému ránu pěstí, ten praštěný spadne a zemře pro nešťastném nárazu hlavou do obrubníku (dle mého laického názoru velmi vzácný a nepředvídatelný jev), tak je to pro soudce jasný případ ublížení na zdraví, protože ten, kdo dával ránu, přece musel vědět, že nešťastná rána pěstí může i zavinit smrt.
Když však stojí před soudem obránce, který se oné "potenciálně vražedné" ráně pěstí bránil, hned se na "potenciální vražednost" zapomene a cokoli mimo útěku a lechtání husím brkem v podpaždí je překročení mezí nutné obrany.
Je v tom někde spravedlnost? Možná ano, já mám s jejím hledáním problém.
Tučková bodnutí manžela nijak nepopírala, v odvolání se ale snažila soud přesvědčit, že šlo o nutnou sebeobranu. To se jí nepodařilo. „V daném případě se o nutnou obranu nejednalo,“ odmítl předseda senátu Jiří Lněnička odvolání Tučkové. Připomněl, že podobné incidenty nebyly ničím ojedinělým, a žena tak nemohla být překvapená, co se v tu chvíli odehrálo. „Nehrozilo jí takové nebezpečí, aby musela útok odvracet tak razantním způsobem, který zvolila,“ doplnil.
Jsem si jist, že toto ocení všechny týrané a mlácené ženy: když na bití pěstí jednou zvyknete, už to musíte vydržet a nesmíte se nějaké té ráně divit! Už chybí jen klasické "ženy mají nějakou tu facku vlastně rády" a "za to znásilnění si může sama, protože byla provokativně nalíčená".
Pevně doufám, že to je pouze produkt novinářského zkreslení a že reálný průběh procesu neodpovídal tomu, co naznačuje článek.
Zcela obecná poznámka k nutné obraně: obránce je zpravidla v o dost horší situaci než útočník. Útočník si zvolí čas i prostředky, kdežto obránce jedná vynuceně v časové tísni, s omezenými možnostmi a ve stresu. Tomu odpovídá i zákonná úprava.
Nutná obrana může být nepřiměřená, může být i zjevně nepřiměřená, teprve "zcela zjevně nepřiměřená" obrana není nutnou obranou (§ 29 odst. 2 trestního zákoníku). Extrémem je judikát, který uznal střelbu jako nutnou obranu proti házení kamení (což o to, on takový kámen vyrazí oko bez problémů).
Zajímavá je v tomto dvojkolejnost soudního uvažování. Když dá někdo jinému ránu pěstí, ten praštěný spadne a zemře pro nešťastném nárazu hlavou do obrubníku (dle mého laického názoru velmi vzácný a nepředvídatelný jev), tak je to pro soudce jasný případ ublížení na zdraví, protože ten, kdo dával ránu, přece musel vědět, že nešťastná rána pěstí může i zavinit smrt.
Když však stojí před soudem obránce, který se oné "potenciálně vražedné" ráně pěstí bránil, hned se na "potenciální vražednost" zapomene a cokoli mimo útěku a lechtání husím brkem v podpaždí je překročení mezí nutné obrany.
Je v tom někde spravedlnost? Možná ano, já mám s jejím hledáním problém.
Komentáře
Okomentovat