Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 29/68, publikovaný jako R 49/1968, praví (tedy jeho publikovaná právní věta praví): "I rekonstrukce činu jakožto druh ohledání může být důkazem v trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.) při provádění tohoto důkazu však nesmí být obviněný orgány činnými v trestním řízení usměrňován ohledně jeho počínání při činu, které během rekonstrukce znázorňuje nebo líčí."
To by samo o sobě nebylo tak špatné, kdyby rozsudek neříkal dále toto: "Při důsledném dodržení ustanovení § 92 odst. 3 tr. ř. mohou být na obviněného vznášeny pouze dotazy k cílům v tomto ustanovení uvedeným, a to dotazy jasné a srozumitelné, vylučující jakoukoli kapciosnost. Je proto v rozporu s tímto ustanovením, jestliže obviněný byl přesvědčován vyšetřovatelem o nepravdivosti svých výpovědí, o nereálnosti vylíčení svého počínání s tím cílem, jak je z připomínek vyšetřovatele zřejmé, aby doznal takové jednání, které by bylo v souladu s výsledky objektivních zjištění (místním ohledáním a pitvou). Jde o nepřípustné působení na obviněného, které sleduje odstranění rozporů mezi jeho výpovědí a zjištěnými skutečnostmi a tak o nahrazování hodnocení provedených důkazů ( § 2 odst. 6 tr. ř.) ovlivňováním výpovědi obviněného."
Nejde tedy o to, že by vyslýchající neměl vnucovat vyslýchanému, co chce slyšet (to by byl správný postřeh). Podle sbírkového judikátu (tedy domněle zvlášť hodnotného) prý nelze odstraňovat rozpory dalším dotazováním!
Vynecháme-li, že jde o naprostý nesmysl z pohledu kriminalistického (cílem výslechu určitě není jen mechanicky sepsat odpovědi), vzniká tím kardinální problém z pohledu práva na spravedlivý proces: pokud nedáme šanci vyslýchanému rozpory (skutečné rozpory odhalující nepravdu či třeba jen domnělé vzniklé nepřesným vyjadřováním vyslýchaného nebo naší chybným pochopením) vysvětlit a pokud si místo toho vše vše necháme jako překvápko v rozsudku, tak vzniklo překvapivé rozhodnutí a soud zneužil svého postavení, aby si ulehčil práci: "schválně mu nedám šanci rozpor vysvětlit, abych měl snadnější práci s odsouzením, chacha!"
Samozřejmě je možné, že vyslýchaný rozpor nevysvětlí, protože nemá jak. Třeba to opravdu byla vražda, ne sebevražda. Ale to je už je problém pachatele, že těch devět ran do zad nedokáže vysvětlit. To nás nemusí zajímat. Nás jen zajímá, aby se mu dostalo spravedlivého procesu. My mu musíme dát alespoň šanci to vysvětlit. Proto se ho musíme zeptat.
R 49/1968 tedy beru jako pohrobka chybné logiky z dávných časů a vůbec bych si netroufl s tím někdy operovat.
Komentáře
Okomentovat