Z mnoha stránek zajímavým rozhodnutím je nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II.ÚS 289/22. Šlo o případ, kdy se Nejvyšší soud odmítl zabývat dovoláním proto, že dovolání podal substitut obhájce, nikoli obhájce samotný.
Vyzdvihnout lze nejrůznější body, namátkou odst. 56 odůvodnění, který sympaticky výslovně deklaruje, které body nálezu jsou nosné. Šlo by tvrdit, že to přece musí být po přečtení nálezu zřejmé i bez výslovného upozornění, ale v právu není nikdy jednoznačnost na škodu.
Zajímavý je i bod 2 výroku: "Nejvyššímu soudu se [...] přikazuje [...], aby podání stěžovatele ze dne 12. 2. 2021 považoval za dovolání podané prostřednictvím obhájce." Věcně to je správně, ale šlo by se do skonání světa handrkovat, zdali má tato část výroku být formulována spíše jako pozitivní povinnost (jako v nálezu), nebo spíše jako negativní povinnost (jako v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, srov. text "zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval").
Výrok formulovaný jako negativní povinnost by zněl: "Nejvyššímu soudu se zakazuje, aby považoval podání stěžovatele ze dne 12. 2. 2021 za nepodané prostřednictvím obhájce." Bez ohledu na větší blízkost textu zákona o Ústavním soudu však připouštím, že taková věta zní příšerně kostrbatě.
Nález stojí za pečlivé prostudování i kvůli množství citovaná judikatury, v niž se dá nalézt dost myšlenek pro případnou argumentaci v jiných případech týkajících se obhajoby a zastoupení advokátem.
Nejpozoruhodnější část nálezu je ale samotný fakt, že někdo dokázal přijít s nápadem, že obhájce nesmí udělil substituční plnou k podání dovolání. Fantasticky působí pokus čtvrtého senátu NS tento názor hájit: "Mimo jiné i kvůli připomínkám advokátů byla do § 39 trestního řádu zavedena povinnost vést abecedně uspořádaný pořadník advokátů k ustanovování obhájců ex offo, takže není na druhé straně možno akceptovat, že by si mohl ustanovený obhájce pouze podle svého uvážení bez jakýchkoliv mantinelů rozhodnout, že obviněného nebude vůbec obhajovat a bez jakýchkoliv důvodů přenesl toto právo a zároveň povinnost na jinou osobu. K odkazu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 346/2019 pak čtvrtý senát uvedl, že se v něm vyskytovaly podstatné skutkové odlišnosti, zejména že v něm došlo k ustanovení obhájkyně soudem pro účely podání dovolání."
Kam by svět přišel, kdyby si každý advokát dával substituci, jak ho napadne?!
A on by ani nechtěl žádné svolení státu, nebo co! Chápete to?
Autor tohoto právního názoru má bezpochyby jako nejoblíbenější knihy Proces a Zámek od Franze Kafky.
Argumentace pořadníkem je také zajímavá. Ústavní soud se s ní velmi diplomaticky vypořádal stručnou větou: "Argument, že k přání advokátů byl zaveden při ustanovování obhájců v případech nutné obhajoby pořadník dle § 39 odst. 2 a 3 trestního řádu, se s podstatou předmětné otázky míjí."
Krize končí odkazem na věc sp. zn. 6 Tdo 346/2019, kde také obhájce udělil substituční plnou moc jinému advokátovi, aby podal dovolání, a Nejvyšší soud to jako platné dovolání akceptoval. V hlavním bodě (dovolání podal substitut) je tedy věc shodná, nikoli odlišná.
Zdali ten, kdo substituční plnou moc udělil, byl ex offo pro celé řízení nebo ex offo pro dovolání, se problému substituce nedotýká.
Bohužel nejde o první podobný případ, který vidíme. Soud, ve snaze za každou cenu obhájit svou viklavou argumentaci, hledá odlišnost od nevhodné judikatury kdekoli, i kdyby měl říci "to se stalo v pondělí, kdežto tohle se stalo ve čtvrtek". Dá se to pochopit u advokáta, kterému klient v zoufalé situaci dal pokyn, ať napíše cokoli, ale u soudu to zamrzí.
Komentáře
Okomentovat