Každého potěší, když mu nejvyšší instituce dá za pravdu.
V právní větě publikované k usnesení ve věci sp. zn. 7 Tdo 865/2020 Nejvyšší soud konstatoval:
"Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování [...] V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci."
Obdobně jsem (obecně, ne pouze v souvislosti se sledováním osobě a věcí) argumentoval již o deset let dříve, v článku Test proporcionality při zajišťování důkazů (Trestněprávní revue 9/2010)! Podobnou myšlenku jsem, tentokrát již specificky v kontextu § 158d tr. ř., rozvíjel v knize Trestní právo daňové.
Prostě kdyby se mně zeptali, mohli to mít vyřešené už dávno ... :-)
Komentáře
Okomentovat