Kdysi kdesi jsem četl anekdotu o tom, jak zkreslené může být chápání situace, kterou dotyčný vůbec nezná:
Do ČSSR přijela na návštěvu dáma z USA. Hostitelé jí vysvětlovali specifika života pod nadvládou předvoje dělnické třídy (=KSČ, pro později narozené) a mimo jiné to ilustrovali na osudu Milady Horákové. Dáma z USA, když jí byl popsán průběh procesu, reagovala otázkou: "A proč si nevzala lepšího právníka?"
Tento týden slavíme výročí popravy Milady Horákové. Bez ohledu na to, jak charakterní život vedla a jaké ideály zastávala, jedna věc mi vrtá hlavou od té doby, co jsem si přečetl protokoly z jejího policejního výslechu: proč pomáhala komunistické bezpečnosti, proč hovořila o jiných lidech, proč, u všech všudy, nemlčela???
Protokoly z jejích výpovědí jsou minimálně z části [1] dostupné na internetu, takže můžeme bez problémů přesně citovat.
Dne 12. 11. 1949 vypověděla například: "[...] radila jsem se jak s bývalými poslanci tak i členy předsednictva i jinými bývalými funkcionáři strany jak dále postupovati. Nepamatuji se přesně, ale připouštím, že to bylo v podzimních měsících roku 1948 / listopad - prosinec / ,kdy jsem požádala Dr. Račanského, zda by byl ochoten ve svém bytě uskutečniti schůzku osob [...] Ke schůzce jsem dala sama podnět a také jsem Dr. Račanskému uvedla, že bych si přála, aby se jí účastnily tyto osoby: Dr. Nestával, Dr. Čupera, Dr. Sýkora, Ing. Schober, a také Dr. Račanský. Tajemníka Dlouhého, který se rovněž schůzky sůčastnil, vyzval pokud se pamatuji Dr. Nestával."
(str. 3-4 protokolu)
V tomto duchu protokol pokračuje dál, například na str. 6 protokolu: "Tuto zprávu jsem sestavovala v kanceláři, napsala jsem ji na stroji sama a odevzdala jsem ji spolu s průvodním dopisem pro pí. Annu Kvapilovou v Oslo v Norsku, která uprchla illegálním způsobem z ČSR, a odevzdala jsem ji v obálce Dr. Kašpárkovi t.č. v zahraničí býv. diplomatickému úředníku minsiterstva zahraničí. Odevzdání se událo v kavárně DALIBORCE v Praze IV. O tom, že jsem tuto zprávu již odeslala a způsob odeslání jsem členům schůzky neřekla." Každý si může protokol přečíst celý až do konce na webu.
Tohle podle protokolu vypověděla osoba, která zažila nacistické výslechy a věznění, věděla, že v ČSR nastoupila nová diktatura, věděla o zatýkání jiných protikomunistických exponentů ještě před ní, odmítala útěk do zahraničí, ač byla předem varovaná o hrozbě represe, pak byla 2 měsíce zadržovaná komunistickou bezpečností nepochybně v podmínkách, které jasně ukazovaly cíle věznitelů - a tudíž musela velice dobře vědět, že každým uvedením něčího jména dotyčnou osobu uvádí do smrtelného nebezpečí, že každá informace o sebenevinnější schůzce či zprávě bude použita jako důkaz údajných zločinů.
A my se musíme ptát: PROČ???
Proč nemohla mlčet, popírat vše, nepamatovat se na nic nebo místo odpovědí obžalovávat komunistický režim a jeho pohůnky?
Abychom nekladli stejně naivní otázky jako ona dáma z Ameriky, řekněme v prospěch Milady Horákové, že tento protokol sepsala komunistická bezpečnost po měsíci a půl věznění Milady Horákové. Takže není stoprocentní spolehnutí na správnost zápisu, ani není jisté, zda tyto odpovědi a podpisy pod protokolem nebyl jednoduše z vězeňkyně vymlácené.
Nebudeme nikomu vyčítat, že podlehl týdnům mučení, vytrhávání nehtů, pálení letlampou, spánkové deprivace, drcení kloubů svěrákem, elektrických šoků nebo čehokoli dalšího, co si dokázaly vymyslet komunistické bestie. Jestli tuto výpověď nakonec získali po týdnech mučení, nic špatného to o Miladě Horákové nevypovídá, jen o jejích věznitelích. Rád bych viděl toho, kdo by dříve či později nepodepsal úplně cokoli.
Srovnáme-li tento první založený protokol s následujícími, vidíme ostatně zřetelné posuny v odpovědích, zjevně v důsledku nátlaku komunistické bezpečnosti. Poslední protokol plný sebeobviňování z předávání špionážních zpráv je vysloveně fraška.
Ale - je tu velké ALE. Ten první protokol ještě z listopadu 1949, ten co obsahuje tak detailní popisy CO KDO KDY KDE JAK, které by dobrovolně dal tajné policii diktatury jen naprostý blázen, současně obsahuje jednoznačné popírání viny a odmítání jakékoli činnosti proti vlastnímu státu (na rozdíl od posledního fraškovitého protokolu z roku 1950). Takže nemohlo jít jen o to, že si bezpečnost napsala do protokolu, co chtěla, případně o to, že již od počátku byl podpis pod protokolem vynucený. Naopak opakované popření viny naznačuje, že toto opravdu Milada Horáková řekla. Čímž se vracíme k původní otázce: proč takto spolupracovala???
Nebyli jsme u toho, tak můžeme jen spekulovat. Začneme vysvětlením pro Miladu Horákou nejpříznivějším:
1) I tento "popíračský" protokol byl získán mučením či jiným nátlakem. Bezpečnost měla průběh vyšetřování předem naplánovaný a cílem nebylo mít hned na počátku protokol s doznáním. Místo toho nejprve z vyslýchaných silou dostali podpis pod relativně neškodnými informacemi a pak postupně přidávali požadavky (klasická salámová technika, užívaná v různých kontexech dodnes). Tedy už tento první protokol není výsledkem svobodné vůle Milady Horákové.
Takový scénář se nedá jen podle textu vyšetřovacího spisu potvrdit ani vyvrátit. Zdá se však, že kdyby chtěli, tak by už první protokol byl náležitě vyšperkovaný. Komunistům dozajista nešlo věrohodně působící protokol a pozvolné přesvědčování. Chtěli mít sepsané doznání a vyřešeno. Proto se mi nezdá, že když by měli takovou moc nad Miladou Horákovou, že by podepsala cokoli, že by se smířili s protokolem takto "nepovedeným".
2) Nebo je protokol věrně sepsaný a Milada Horáková v extrémní naivitě vypovídala zprvu pravdu o schůzkách a konkrétních osobách jako důkaz své neviny. Za dané situace to bylo čiré bláznovství - a pochybuji, že bychom v tomto měli výhodu znalosti historie; to muselo být zjevné už tehdy. Při výsleších od nacistů také Milada Horáková ochotně uváděla data, jména, schůzky? [2]
Kdybych měl vsadit, pravda bude asi někde uprostřed. Nátlak na Miladu Horákovou bezpochyby byl a nejprve stačil k tomu, aby uváděla pravdu, byť tím ohrožovala ostatní i sebe. Pak se tlak stupňoval, až nakonec odsouhlasila i špionáž a podobné hlouposti.
Nebudeme nikoho soudit z pohodlí dnešního doby a země relativně dodržující zákony a respektující práva svých občanů (ostatně není naší rolí někoho soudit a už vůbec nám nic nedává právo soudit právě Miladu Horákovou). Ale odneseme si poučení, kdybychom se ocitli v podobné kaši: pokud vás vyslýchá nějaký pohůnek diktátora, nemyslete si, že výpověď o sebenevinnější a sebelegálnější schůzce s opozicí je bezpečná. I když uváděná jména nepoužijí k sestavování seznam smrti, zkušený represivní aparát dokáže využít každou informaci.
Vyslýchaný třeba popře ilegální konverzace na schůzce, ale po pravdě poví, že pan X. Y. přišel se zpožděním a obtěžoval ostatní kouřením cigaret. Při jeho vlastním výslechu pak panu X. Y. sebevědomý příslušník tajné policie řekne, že zapírání je zbytečné; celý průbeh schůzky už stejně znají, vědí, že přišel pozdě a vědí i přesná slova, kterými mu ostatní láli za cigaretový kouř. Takže je mlčení zbytečné ... Na takové hry jsou trénovaní.
Snad se v podobné situaci sami nikdy neocitneme.
Poznámky pod čarou
[1] Soubor očividně neobsahuje všechny protokoly. Na první pohled je nápadné, že neobsahuje výpověď hned v den zadržení 27. 9. 1949; místo toho je první založený protokol datovaný 12. 11. 1949. Při všem svérázu komunistického vyšetřování si neumím představit, že by ji vyslechli až po měsíci a půl.
[2] Bylo by to ale zajímavé počtení pro porovnání dvou represivních aparátů.
Do ČSSR přijela na návštěvu dáma z USA. Hostitelé jí vysvětlovali specifika života pod nadvládou předvoje dělnické třídy (=KSČ, pro později narozené) a mimo jiné to ilustrovali na osudu Milady Horákové. Dáma z USA, když jí byl popsán průběh procesu, reagovala otázkou: "A proč si nevzala lepšího právníka?"
Tento týden slavíme výročí popravy Milady Horákové. Bez ohledu na to, jak charakterní život vedla a jaké ideály zastávala, jedna věc mi vrtá hlavou od té doby, co jsem si přečetl protokoly z jejího policejního výslechu: proč pomáhala komunistické bezpečnosti, proč hovořila o jiných lidech, proč, u všech všudy, nemlčela???
Protokoly z jejích výpovědí jsou minimálně z části [1] dostupné na internetu, takže můžeme bez problémů přesně citovat.
Dne 12. 11. 1949 vypověděla například: "[...] radila jsem se jak s bývalými poslanci tak i členy předsednictva i jinými bývalými funkcionáři strany jak dále postupovati. Nepamatuji se přesně, ale připouštím, že to bylo v podzimních měsících roku 1948 / listopad - prosinec / ,kdy jsem požádala Dr. Račanského, zda by byl ochoten ve svém bytě uskutečniti schůzku osob [...] Ke schůzce jsem dala sama podnět a také jsem Dr. Račanskému uvedla, že bych si přála, aby se jí účastnily tyto osoby: Dr. Nestával, Dr. Čupera, Dr. Sýkora, Ing. Schober, a také Dr. Račanský. Tajemníka Dlouhého, který se rovněž schůzky sůčastnil, vyzval pokud se pamatuji Dr. Nestával."
(str. 3-4 protokolu)
V tomto duchu protokol pokračuje dál, například na str. 6 protokolu: "Tuto zprávu jsem sestavovala v kanceláři, napsala jsem ji na stroji sama a odevzdala jsem ji spolu s průvodním dopisem pro pí. Annu Kvapilovou v Oslo v Norsku, která uprchla illegálním způsobem z ČSR, a odevzdala jsem ji v obálce Dr. Kašpárkovi t.č. v zahraničí býv. diplomatickému úředníku minsiterstva zahraničí. Odevzdání se událo v kavárně DALIBORCE v Praze IV. O tom, že jsem tuto zprávu již odeslala a způsob odeslání jsem členům schůzky neřekla." Každý si může protokol přečíst celý až do konce na webu.
Tohle podle protokolu vypověděla osoba, která zažila nacistické výslechy a věznění, věděla, že v ČSR nastoupila nová diktatura, věděla o zatýkání jiných protikomunistických exponentů ještě před ní, odmítala útěk do zahraničí, ač byla předem varovaná o hrozbě represe, pak byla 2 měsíce zadržovaná komunistickou bezpečností nepochybně v podmínkách, které jasně ukazovaly cíle věznitelů - a tudíž musela velice dobře vědět, že každým uvedením něčího jména dotyčnou osobu uvádí do smrtelného nebezpečí, že každá informace o sebenevinnější schůzce či zprávě bude použita jako důkaz údajných zločinů.
A my se musíme ptát: PROČ???
Proč nemohla mlčet, popírat vše, nepamatovat se na nic nebo místo odpovědí obžalovávat komunistický režim a jeho pohůnky?
Abychom nekladli stejně naivní otázky jako ona dáma z Ameriky, řekněme v prospěch Milady Horákové, že tento protokol sepsala komunistická bezpečnost po měsíci a půl věznění Milady Horákové. Takže není stoprocentní spolehnutí na správnost zápisu, ani není jisté, zda tyto odpovědi a podpisy pod protokolem nebyl jednoduše z vězeňkyně vymlácené.
Nebudeme nikomu vyčítat, že podlehl týdnům mučení, vytrhávání nehtů, pálení letlampou, spánkové deprivace, drcení kloubů svěrákem, elektrických šoků nebo čehokoli dalšího, co si dokázaly vymyslet komunistické bestie. Jestli tuto výpověď nakonec získali po týdnech mučení, nic špatného to o Miladě Horákové nevypovídá, jen o jejích věznitelích. Rád bych viděl toho, kdo by dříve či později nepodepsal úplně cokoli.
Srovnáme-li tento první založený protokol s následujícími, vidíme ostatně zřetelné posuny v odpovědích, zjevně v důsledku nátlaku komunistické bezpečnosti. Poslední protokol plný sebeobviňování z předávání špionážních zpráv je vysloveně fraška.
Ale - je tu velké ALE. Ten první protokol ještě z listopadu 1949, ten co obsahuje tak detailní popisy CO KDO KDY KDE JAK, které by dobrovolně dal tajné policii diktatury jen naprostý blázen, současně obsahuje jednoznačné popírání viny a odmítání jakékoli činnosti proti vlastnímu státu (na rozdíl od posledního fraškovitého protokolu z roku 1950). Takže nemohlo jít jen o to, že si bezpečnost napsala do protokolu, co chtěla, případně o to, že již od počátku byl podpis pod protokolem vynucený. Naopak opakované popření viny naznačuje, že toto opravdu Milada Horáková řekla. Čímž se vracíme k původní otázce: proč takto spolupracovala???
Nebyli jsme u toho, tak můžeme jen spekulovat. Začneme vysvětlením pro Miladu Horákou nejpříznivějším:
1) I tento "popíračský" protokol byl získán mučením či jiným nátlakem. Bezpečnost měla průběh vyšetřování předem naplánovaný a cílem nebylo mít hned na počátku protokol s doznáním. Místo toho nejprve z vyslýchaných silou dostali podpis pod relativně neškodnými informacemi a pak postupně přidávali požadavky (klasická salámová technika, užívaná v různých kontexech dodnes). Tedy už tento první protokol není výsledkem svobodné vůle Milady Horákové.
Takový scénář se nedá jen podle textu vyšetřovacího spisu potvrdit ani vyvrátit. Zdá se však, že kdyby chtěli, tak by už první protokol byl náležitě vyšperkovaný. Komunistům dozajista nešlo věrohodně působící protokol a pozvolné přesvědčování. Chtěli mít sepsané doznání a vyřešeno. Proto se mi nezdá, že když by měli takovou moc nad Miladou Horákovou, že by podepsala cokoli, že by se smířili s protokolem takto "nepovedeným".
2) Nebo je protokol věrně sepsaný a Milada Horáková v extrémní naivitě vypovídala zprvu pravdu o schůzkách a konkrétních osobách jako důkaz své neviny. Za dané situace to bylo čiré bláznovství - a pochybuji, že bychom v tomto měli výhodu znalosti historie; to muselo být zjevné už tehdy. Při výsleších od nacistů také Milada Horáková ochotně uváděla data, jména, schůzky? [2]
Kdybych měl vsadit, pravda bude asi někde uprostřed. Nátlak na Miladu Horákovou bezpochyby byl a nejprve stačil k tomu, aby uváděla pravdu, byť tím ohrožovala ostatní i sebe. Pak se tlak stupňoval, až nakonec odsouhlasila i špionáž a podobné hlouposti.
Nebudeme nikoho soudit z pohodlí dnešního doby a země relativně dodržující zákony a respektující práva svých občanů (ostatně není naší rolí někoho soudit a už vůbec nám nic nedává právo soudit právě Miladu Horákovou). Ale odneseme si poučení, kdybychom se ocitli v podobné kaši: pokud vás vyslýchá nějaký pohůnek diktátora, nemyslete si, že výpověď o sebenevinnější a sebelegálnější schůzce s opozicí je bezpečná. I když uváděná jména nepoužijí k sestavování seznam smrti, zkušený represivní aparát dokáže využít každou informaci.
Vyslýchaný třeba popře ilegální konverzace na schůzce, ale po pravdě poví, že pan X. Y. přišel se zpožděním a obtěžoval ostatní kouřením cigaret. Při jeho vlastním výslechu pak panu X. Y. sebevědomý příslušník tajné policie řekne, že zapírání je zbytečné; celý průbeh schůzky už stejně znají, vědí, že přišel pozdě a vědí i přesná slova, kterými mu ostatní láli za cigaretový kouř. Takže je mlčení zbytečné ... Na takové hry jsou trénovaní.
Snad se v podobné situaci sami nikdy neocitneme.
Poznámky pod čarou
[1] Soubor očividně neobsahuje všechny protokoly. Na první pohled je nápadné, že neobsahuje výpověď hned v den zadržení 27. 9. 1949; místo toho je první založený protokol datovaný 12. 11. 1949. Při všem svérázu komunistického vyšetřování si neumím představit, že by ji vyslechli až po měsíci a půl.
[2] Bylo by to ale zajímavé počtení pro porovnání dvou represivních aparátů.
Komentáře
Okomentovat