Právní aktivista Tomáš Pecina zmiňuje na svém blogu podivuhodný případ soudce, který kradl peněženku pod vlivem sexuální deviace.
Nebudeme zde diskutovat původní incident - postup soudů je pozoruhodný sám o sobě.
V původní trestním řízení soud rozhodl, že nešlo o trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 trestního zákoníku. Důvod byl - máme-li věřit novinové zprávě - tento: "Krajský soud však připomněl, že muž peněženku ukradl kvůli svému fetišismu a kartu nechtěl zneužít."
Případů trestného činu podle § 234 trestního zákoníku jsem viděl již hodně, ale ani jednou jedinkrát soud nezajímalo, co chtěl pachatel s kartou bez PINu dělat. Příslušné ustanovení trestního zákoníku ani neobsahuje požadavek, že by měl mít pachatel nějaký speciální motiv: "Kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu, bude potrestán […]"
Až dostanu nějaké ex offo s ukradenou peněženkou a platební kartou uvnitř, určitě tento rozsudek připomenu a jsem hodně zvědavý, co mi na to povědí …
Po nějaké době dnes již bývalý soudce podal správní žalobu, aby se domohl vydání čistého výpisu z Rejstříku trestů - spor se vedl o to, zda má či nemá být odsouzení zahlazeno ještě před vykonáním ochranného léčení a zda je aktuální úprava ústavně konformní (upravuje § 105 odst. 7 trestního zákoníku). My souhlasíme s argumentací žalobce, ale to by bylo na delší povídání a není to pro naši úvahu ani důležité.
Zajímavější jsou následné klikaté cestičky spravedlnosti, jak jsou zachyceny v nálezu Ústavního soudu.
Krajský soud v Praze seznal, že byť se obsah evidence v Rejstříku trestů řídí § 105 odst. 7 trestního zákoníku, tak § 105 odst. 7 trestního řádu vlastně nebyl vůbec aplikován (odst. 4 rozsudku NSS č. j. 2 As 116/2017-25), což velmi diplomaticky nazveme zajímavou teorií.
Kromě tohoto: "Krajský soud k tomuto zdůraznil, že předmětem správního přezkumu může být pouze jednání žalovaného, jehož následkem je uvedení pravomocného odsouzení žalobce ve výpisu z evidence Rejstříku trestů. Kritériem přezkumu mohou být pouze prameny práva, které žalovaný při své činnosti aplikoval či byl povinen aplikovat, přičemž nezákonným zásahem nemůže být samotný právní předpis. [...] Z předložených podkladů krajský soud nezjistil, že by se při svém postupu žalovaný jakkoliv odchýlil od údajů obsažených v trestním listě při záznamu do evidence trestů. Žalovaný postupoval v souladu s právní úpravou, a proto se nemohl dopustit nezákonného zásahu." (odst. 3 rozsudku NSS č. j. 2 As 116/2017-25).
Pokud jsme byli schopni dešifrovat úvahy krajského soudu správně, tak to znamená, že podle krajského soudu úprava obsahu evidence Rejstříku trestů nepodléhá ani správnímu soudnictví, ani ústavnímu soudnictví, což je ještě zajímavější teorie.
Nejvyšší správní soud sice nepotvrdil úvahy Krajského soudu v Praze, ale stejně žalobci nevyhověl s odůvodněním, že vydaný výpis z Rejstříku trestů je osvědčení, nikoli rozhodnutím, takže podle dosavadní judikatury NSS je třeba podat správní žalobu na nečinnost správního orgánu, nikoli žalobu na nezákonný zásah.
Bez ohledu na dosavadní judikaturu je taková konstrukce právní obdobou škrábání se levou rukou na pravém uchu.
Správní orgán udělá X. Podle žalobce měl orgán správně udělat Y a tím žalobce poškodil. Zdravý rozum říká, že žalobce má žalovat nezákonný zásah. Ne však - podle NSS má žalovat nečinnost, které se správní orgán dopustil tím, že nevydal osvědčení se správným (či domněle správným) obsahem.
Přesně stejnou logiku lze ale použít prakticky na cokoli. Co třeba rozsudek a odvolání proti rozsudku? Když soud vydá domněle špatný rozsudek, tak to přece znamená, že nevydal správný rozsudek, takže se dopustil nečinnosti, že? Tedy podle NSS by bylo logičtější místo odvolání žalovat nečinnost …
Ach jo.
Tedy abychom to shrnuli:
P.S. Shodně s T. Pecinou si také myslím, že disent nálezu je lepší majoritního stanoviska.
Nebudeme zde diskutovat původní incident - postup soudů je pozoruhodný sám o sobě.
V původní trestním řízení soud rozhodl, že nešlo o trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 trestního zákoníku. Důvod byl - máme-li věřit novinové zprávě - tento: "Krajský soud však připomněl, že muž peněženku ukradl kvůli svému fetišismu a kartu nechtěl zneužít."
Případů trestného činu podle § 234 trestního zákoníku jsem viděl již hodně, ale ani jednou jedinkrát soud nezajímalo, co chtěl pachatel s kartou bez PINu dělat. Příslušné ustanovení trestního zákoníku ani neobsahuje požadavek, že by měl mít pachatel nějaký speciální motiv: "Kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu, bude potrestán […]"
Až dostanu nějaké ex offo s ukradenou peněženkou a platební kartou uvnitř, určitě tento rozsudek připomenu a jsem hodně zvědavý, co mi na to povědí …
Po nějaké době dnes již bývalý soudce podal správní žalobu, aby se domohl vydání čistého výpisu z Rejstříku trestů - spor se vedl o to, zda má či nemá být odsouzení zahlazeno ještě před vykonáním ochranného léčení a zda je aktuální úprava ústavně konformní (upravuje § 105 odst. 7 trestního zákoníku). My souhlasíme s argumentací žalobce, ale to by bylo na delší povídání a není to pro naši úvahu ani důležité.
Zajímavější jsou následné klikaté cestičky spravedlnosti, jak jsou zachyceny v nálezu Ústavního soudu.
Krajský soud v Praze seznal, že byť se obsah evidence v Rejstříku trestů řídí § 105 odst. 7 trestního zákoníku, tak § 105 odst. 7 trestního řádu vlastně nebyl vůbec aplikován (odst. 4 rozsudku NSS č. j. 2 As 116/2017-25), což velmi diplomaticky nazveme zajímavou teorií.
Kromě tohoto: "Krajský soud k tomuto zdůraznil, že předmětem správního přezkumu může být pouze jednání žalovaného, jehož následkem je uvedení pravomocného odsouzení žalobce ve výpisu z evidence Rejstříku trestů. Kritériem přezkumu mohou být pouze prameny práva, které žalovaný při své činnosti aplikoval či byl povinen aplikovat, přičemž nezákonným zásahem nemůže být samotný právní předpis. [...] Z předložených podkladů krajský soud nezjistil, že by se při svém postupu žalovaný jakkoliv odchýlil od údajů obsažených v trestním listě při záznamu do evidence trestů. Žalovaný postupoval v souladu s právní úpravou, a proto se nemohl dopustit nezákonného zásahu." (odst. 3 rozsudku NSS č. j. 2 As 116/2017-25).
Pokud jsme byli schopni dešifrovat úvahy krajského soudu správně, tak to znamená, že podle krajského soudu úprava obsahu evidence Rejstříku trestů nepodléhá ani správnímu soudnictví, ani ústavnímu soudnictví, což je ještě zajímavější teorie.
Nejvyšší správní soud sice nepotvrdil úvahy Krajského soudu v Praze, ale stejně žalobci nevyhověl s odůvodněním, že vydaný výpis z Rejstříku trestů je osvědčení, nikoli rozhodnutím, takže podle dosavadní judikatury NSS je třeba podat správní žalobu na nečinnost správního orgánu, nikoli žalobu na nezákonný zásah.
Bez ohledu na dosavadní judikaturu je taková konstrukce právní obdobou škrábání se levou rukou na pravém uchu.
Správní orgán udělá X. Podle žalobce měl orgán správně udělat Y a tím žalobce poškodil. Zdravý rozum říká, že žalobce má žalovat nezákonný zásah. Ne však - podle NSS má žalovat nečinnost, které se správní orgán dopustil tím, že nevydal osvědčení se správným (či domněle správným) obsahem.
Přesně stejnou logiku lze ale použít prakticky na cokoli. Co třeba rozsudek a odvolání proti rozsudku? Když soud vydá domněle špatný rozsudek, tak to přece znamená, že nevydal správný rozsudek, takže se dopustil nečinnosti, že? Tedy podle NSS by bylo logičtější místo odvolání žalovat nečinnost …
Ach jo.
Tedy abychom to shrnuli:
- jeden soud vyjde vstříc obžalovanému právním argumentem, který je v rozporu s veškerou ostatní známou judikaturou;
- druhý soud úplně znetvořil smysl správního soudnictví i předmět správní žaloby;
- třetí soud opraví druhý soud, ale sám upadne do typicky českého neuvěřitelného formalizmu.
P.S. Shodně s T. Pecinou si také myslím, že disent nálezu je lepší majoritního stanoviska.
Komentáře
Okomentovat